Trasa vás provede zajímavými, ale méně turisticky exponovanými místy. Je uzpůsobena tak, aby návštěvník nebyl ochuzen o žádnou dominantu města. Vyznačena byla již  roce 1975, a je jedním z prvních městských okruhů v republice vůbec! Protože je to okruh, můžete si vybrat libovolný startovní bod na trase. Když se budete držet značení, které tvoří červenobílý čtverec s diagonálním dělením, nemůžete zabloudit. 

K okruhu je vytvořena HLEDAČKA (ke stažení zde), brožura (ke stažení zde) a trasa v digitálním audioprůvodci SmartGuide.

…

1. zastavení – Petřín

Petřín nemá jen Praha, ale i Jablonec! To, co je oba spojuje, je kromě jména také rozhledna. Název Petřín byste ale na mapě Jablonce před rokem 1945 hledali marně. Výletní restauraci s rozhlednou nechal v roce 1906 postavit Richard Fellinghauer a pojmenoval ji Zur Nickelkoppe, údajně podle jednoho ze zdejších obyvatel, ševce Nickelschustera. Jeho domku se mezi lidmi s nadsázkou říkalo Nickelburg a kopci pak Nickelkoppe.

Pohostinství stálo na návrší, ze kterého byl nádherný výhled na město, tenkrát ještě bez dnešních městských dominant. Bohužel se zde velmi často střídali nájemci, většinou ke škodě místa, které si zasloužilo víc. Po druhé světové válce byly prostory využívány i jako dětský domov. Situace se změnila až v šedesátých letech 20. století, kdy se Petřín stal opět restaurací a častým oblíbeným vycházkovým místem místních i přespolních. V té době začal Jablonec žít pořádáním mezinárodních výstav bižuterie a Petřín nezůstal stranou. Po roce 1989 však opět přišla doba, kdy docházelo ke změnám majitelů a postupnému chátrání celého objektu. I toto období se naštěstí podařilo překonat a dnes je Petřín opět jedním z klenotů Jablonce, na který mohou být Jablonečané hrdí.

Petřín je také ideálním místem, odkud se můžete vydat do okolí. Nejblíže, mezi ulicemi Pod Petřínem a Petřínská, se nachází arboretum. Park zde byl založen pravděpodobně už ve dvacátých letech 20. století jabloneckým Okrašlovacím spolkem, obnoven byl v roce 2006. Nedaleko Petřína se také nachází Vyhlídka na Dobré Vodě, rulová skála pozoruhodná zejména geologickou odlišností od okolí, kde jsou skály převážně žulové. Kuriózní je i původní německý název Schnuppstein, pro který nebyl nikdy nalezen vhodný český ekvivalent, a proto má dnes skála prosté pojmenování Vyhlídka. Dřívější jméno souviselo s přezdívkou vlastníka pozemku, sedláka Karla Neumanna, jemuž se pro jeho zálibu ve šňupání tabáku říkalo Schnuppkarl (Šňupavý Karel). Vyhlídka zde byla otevřena 24. srpna 1902.

Kousek od Vyhlídky by pozornosti neměl ujít vodojem z roku 1915. Samotná stavba byla pojata tak, jak bylo v té době obvyklé – jako zdařilé technické dílo, ale i příkladná ukázka tehdejší secese. Vodou ze šesti místních pramenů byly tenkrát zásobeny domy v Horním Kokoníně a části Vrkoslavic. Studánky v okolí Dobré Vody údajně obsahovaly léčivou radioaktivní vodu. Tu hojně využívali lidé zejména na přelomu 19. a 20. století.

 

2. zastavení – Vrkoslavice

Nejstarší známá zmínka o vsi Vrkoslavice pochází z roku 1608. První domky zde byly postaveny při prastaré obchodní stezce, která vedla od Železného Brodu přes Maršovice a Kokonín a pokračovala dál do Jablonce nad Nisou. U této cesty, blízko někdejšího pivovaru, stávala památka připomínající rok 1666, kdy zde umrzl Hans Kleinert. Dnes je tento tzv. Křížový kámen umístěn u jabloneckého kostela svaté Anny.

Pojmenování obce se někdy spojuje s dodnes rozšířeným příjmením Vrkoslav, jindy s ptákem brkoslavem, který k nám zalétá v zimě ze severu. Ptačí jméno pak bylo přeloženo do němčiny, čímž vzniklo pojmenování Seidenschwanz.

Jedním ze symbolů Vrkoslavic, dnes nejvýše položené části Jablonce nad Nisou, je Čertův kámen, útvar z pěti až mysticky poskládaných kamenů – velký žulový balvan je posazen na čtyřech menších. Podle pověsti na něm seděl rozzuřený čert, který svým ocasem vytloukl do kamene díry.

Nejdůležitější zdejší stavbou však býval pivovar. Vystavěn byl v letech 1833–1835 tehdejším majitelem maloskalského panství Johannem Römischem. Díky pivovaru se zlepšilo dopravní spojení, v letech 1882–1899 byly postupně založeny tři rybníky, které sloužily především k přípravě ledu. Roku 1922 bylo na jednom z nich otevřeno koupaliště, to však už bohužel zaniklo. Jablonecké pivo nesmělo tenkrát chybět v nabídce žádné ze zavedených restaurací v kraji. Na konci 19. století se zde ročně připravilo téměř 70 tisíc hl piva. Vařit se tu definitivně přestalo v osmdesátých letech 20. století.

Ke stavebním pamětihodnostem Vrkoslavic patří římskokatolický kostelík svatého Jana Nepomuckého, který byl postaven v letech 1867–1871 na základech starší kaple. Zasloužil se o to Josef Hübner, mačkář skla pocházející ze starého vrkoslavického rodu. Jeho praděda Wenzel Hübner si nechal postavit na svou dobu honosný obytný dům, který byl pro svoji okázalost přezdíván Hübnerburg neboli Hübnerův hrad. Dodnes ho můžete vedle kostelíka najít. Ale není to jediná pozoruhodnost – nachází se zde řada dalších staveb z konce 19. a počátku 20. století i několik staveb lidové architektury, pomníků či památný strom Javor v Pražské ulici.

K Jablonci nad Nisou se Vrkoslavice připojily v roce 1962.

 

3. zastavení – Novoveské koupaliště

Novoveské koupaliště se řadí k historickým jabloneckým zajímavostem. Nachází se na jihovýchodním okraji města v ulici Novoveská při soutoku Černostudničního a Novoveského potoka, poblíž starokatolického kostela.

Koupaliště, nazývané původně Schwimm- und Gondelteich, bylo zbudováno v letech 1902–1903 jako kluziště pro Jablonecký bruslařský spolek. Brzy se z něj stalo ideální místo pro milovníky vodních sportů, neboť mšenská přehrada v té době byla ještě ve fázi pouhých plánů (postavena byla až o několik let později, v letech 1906–1909). Na koupališti o rozloze 12 000 m2  byla půjčovna lodiček, odvážlivci tu podle dobových fotografií zkoušeli i vodní lyže. Nechybělo elektrické osvětlení, ostrůvek uprostřed sloužil v létě jako půjčovna lodiček, v zimě se na zamrzlé ploše hrála hokejová utkání, konaly se krasobruslařské soutěže a exhibice. Uskutečnilo se zde také slavné hokejové utkání s Američany v únoru roku 1947. Českoslovenští hokejisté tehdy poprvé vyhráli mistrovství světa, které se konalo v Praze na Štvanici, a americký tým si pak přijel zahrát hokej s místními kluby do Jablonce i sousedního Liberce. Jablonečtí tenkrát prohráli 14:8. V poválečné době využívali okolí koupaliště také lehcí atleti.

V bezprostřední blízkosti koupaliště se dochovala stará kašna. Stojí tu osamocená, ozdobená symbolem mušle. Na dohled pak stojí starokatolický kostel Povýšení svatého Kříže, postavený v letech 1900–1902. O stavbu kostela, jednoho ze skvostů jabloneckého stavitelství, se nejvíce zasloužil místní podnikatel Josef Scheibler – koupil stavební pozemek, který pak věnoval starokatolické církvi, a stavbu ze dvou třetin financoval. K dalším mecenášům patřil například zakladatel světoznámé sklářské a šperkařské firmy Daniel Swarovski. Autorem návrhu kostela byl jablonecký architekt Josef Zasche, kterému se povedlo vytvořit jednu z nejkrásnějších secesních sakrálních staveb na našem území. V případě kostela se jedná navíc o poměrně vzácný styl –  pro církev byla secese většinou příliš moderní. I zdejší varhany jsou technicky velmi zajímavé. Jsou jedny z prvních, které firma Schuster začala vyrábět s pneumatickým taštičkovým systémem. Vyznačují se vysokou kvalitou provedení a precizním zvukem.

V době před první světovou válkou vyrostla kolem kostela velmi pozoruhodná secesní čtvrť.

Dům nejblíže k němu byl koncipován jako starokatolická fara a celá navazující řada tzv. Scheiblerových vil byla postavena v roce 1903 podle plánů jabloneckého architekta Roberta Hemmricha. Domy jsou dokladem velmi vysoké úrovně uměleckého řemesla a způsobu rodinného bydlení zámožnějších obyvatel Jablonce na počátku 20. století.

…

4. zastavení – Letohradská ulice

Ulice Letohradská kopíruje železniční trať Liberec-Harrachov. Ať už jedete vlakem nebo jdete pěšky, Jablonec se před vámi v těchto místech otevře jako na dlani. Jeho podoba však prošla neuvěřitelnou proměnou – od doby první zmínky o bezvýznamné osadě Jablonecz z roku 1356 až po časy, kdy jeho hospodářský a obchodní význam postupně rostl.

V roce 1808 byl Jablonec povýšen na městys s právem konání trhů. V první polovině 19. století se stal hlavním sídlem obchodu se skleněnými korálky a perlemi. Roku 1866 byl povýšen na město. Ruku v ruce s rozvojem hospodářským a demografickým šel i rozkvět stavební. Ve třicátých letech 20. století byly postaveny dvě nejvýznamnější dominanty města – nová radnice a římskokatolický kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

Určitou proměnou prošlo i okolí samotné Letohradské ulice. Místní kdysi pojmenovali kopec nad cestou Belvák. Tento poněkud bizarní název vznikl jako česká zkomolenina pojmenování kdysi velmi populárního podniku Waldterrassen Café Bellevue čili Lesní terasy kavárna Krásná vyhlídka. Tu si nechala roku 1932 postavit podnikavá paní jménem Brigitte Olbrich. Restaurace se záhy stala – zejména kvůli jedinečné vyhlídce na Jablonec – oblíbeným cílem nedělních výletů obyvatel města i okolních obcí. Majitelka si ale v domě v roce 1936 zřídila ještě barvírnu dřevěných perel a ve stejné době kavárnu pronajala provozovateli jménem Otto Naab. Ten zde pořádal nejrůznější slavnosti, veselice i tehdy velmi navštěvované taneční večery. Krásné místo na okraji lesa bylo ale po válce rychle zapomenuto a z kavárny se stal obytný dům. Bývalou slávu vyhlídky připomíná už jen název Belvák, který následně přešel na celou stráň okolo železniční trati.

Trať z Liberce do Jablonce nad Nisou byla zprovozněna roku 1888 a pokračuje přes Smržovku do Tanvaldu a dále přes Desnou a Kořenov až do Harrachova. Z Harrachova trať od roku 1902 pokračuje do polské Szklarské Poreby, v letech 1945–2010 byl provoz v přeshraničním úseku přerušen. Ozubnicová dráha Tanvald – Harrachov je známá též jako Jizerskohorská železnice.

 

5. zastavení – Jablonecké Paseky

V místech, kde se rozkládají dnešní Paseky, se ještě v 17. století nacházely pouze lesy. První zmínka pochází z roku 1687, kdy se uvádí název „beym Schlag“, tedy u paseky či mýtiny. Z toho se dá téměř s jistotou usuzovat, že Paseky vznikly na vymýceném místě.

Slavným dnem v historii Pasek se stal 26. červen 1766 (v některých pramenech je uváděn rok 1778), kdy je navštívil při své inspekční cestě severními Čechami mladý císař Josef II. Dopoledne se zastavil před domem čp. 10, kde požádal sedláka Petera Feixe o skývu chleba. Sedlák, který netušil, s kým má tu čest, namazal krajíc máslem a tvarohem. Byl za to odměněn čtyřmi stříbrnými dvacetníky a až později se dozvěděl, kdo u něho posnídal. Na památku slavného dne byla na tomto místě vysazena lípa, která před starou chalupou stojí dodnes.

Dne 12. dubna 1893 přijel do Pasek proslulý léčitel a farář Sebastian Kneipp. Při příležitosti jeho návštěvy byl položen základní kámen k sanatoriu, které později využívalo jeho léčebných metod. Zakladatelem lázní byl zdejší rodák Adolf Tischer. Jeho zásluhou pak mohla obec od roku 1894 používat název Bad Schlag, tedy Lázně Paseky. Lázeňské domy zde postavil významný jablonecký stavitel Emilian Herbig.

V roce 1899 převzal vedení sanatoria doktor Georg Glettler a o čtyři roky později ho odkoupil. Za jeho působení byl založen lázeňský park s promenádními cestami, v hlavní budově se nacházely restaurační místnosti, čtenářský a hudební pavilon, bazén s umělým vlnobitím. Součástí byly vzdušné, ruské a římské lázně, kabiny pro vodní, solné, rašelinné a písečné koupele, dále pak masáže, dietní kúry, zdravotní gymnastika a inhalace. Základem byla čerstvá jizerskohorská voda, jejíž prameny nechal Glettler podchytit, a dokonce i pojmenovat. Hosté tak mohli najít Pramen jiřinkový či Pramen Jiřího, nazvaný po Glettlerovi. Jedním z důležitých pramenů byl Jeskynní pramen, který byl obestavěn umělou jeskyní, v níž byla umístěna socha Panny Marie Lurdské.

Postaveny zde byly také čtyři tenisové kurty, které zanikly až s pozdější výstavbou teplárny. Okolo sanatoria vedla (a stále vede) cesta až k bývalé vyhlídkové restauraci Kynast na Novoveském hřbetu, odkud je nádherný rozhled po Jizerských horách. Toho rádi využívali jak lázeňští hosté, tak turisté. Díky doktoru Glettlerovi byly lázně i obec známé široko daleko. Sanatoriu se ale dařilo různě. Těžké období nastalo po první světové válce, kdy bylo přeměněno na lazaret, nebo za časů hospodářské krize, kdy sloužilo i jako výchovný ústav pro dívky z lepších rodin. Ve třicátých letech pak nastala příznivější doba, neboť přírodní léčení opět přišlo do módy. Dobrých úspěchů ústav dosahoval u léčení nervových nemocí, revmatismu, chudokrevnosti, poruch metabolismu a srdečních chorob. Sanatorium ukončilo provoz krátce po konci druhé světové války. Lesopark se postupně proměnil v les, zmizely i prameny. V současné době slouží jako domov důchodců.

Pro rozvoj obce i lázní se stalo nepostradatelné dobré dopravní spojení. Významnou tepnou se stala tzv. Krkonošská silnice, vybudovaná v polovině 19. století. Roku 1894 byly Paseky napojeny na železniční síť a od 1. září 1904 sem začaly jezdit i tramvaje. Po roce 1945 prošly velkými proměnami, staly se součástí Jablonce nad Nisou, s výstavbou panelových sídlišť zmizelo jejich kouzlo. Blízkost přehrady i přírody však zůstala dodnes jejich bonusem.

 

6. zastavení – Jablonecká přehrada

Nádrž leží v nadmořské výšce 513 m nad mořem. Stala se unikátní technickou památkou, jedním z nejatraktivnějších rekreačních míst města i celého širokého okolí, je největší vnitroměstskou vodní plochou ve střední Evropě.

Většina přehrad v Jizerských horách vznikla v souvislosti s ničivými povodněmi, které sužovaly obyvatelstvo žijící v podhůří i níž při řekách odvádějících vodu z hor. Poslední kapkou se stala rozsáhlá povodeň z konce července roku 1897. Během dvou dnů došlo vlivem neobyčejně vydatných srážek k záplavám, jejichž rozsah a následky dosud neměly obdobu. Zaplavený byl Liberec, voda zasáhla i Jablonec. Po přívalové vlně zůstalo 120 mrtvých.

Jednání o stavbě přehrady ve Mšeně byla zahájena v roce 1901, základní kámen hráze byl položen ale až o pět let později, zejména kvůli protestům obyvatel Mšena. Proti stavbě se postavili především vlastníci nemovitostí, které měly zmizet pod vodou. Občané sepisovali petice, protestní dopisy posílali na všechny strany a nakonec se obrátili i na samotného císaře Františka Josefa I., jenž shodou okolností navštívil 24. června 1906 Mšeno. Všechno ale bylo marné a přehrada byla nakonec v letech 1906–1909 postavena.

Původně však měla stát na Bílé Nise nad jabloneckým Brandlem. To by ovšem bývalo mělo za následek zaplavení značné části Rýnovic. S originálním řešením proto přišel Otto Intze z Cách, odborník, který pomáhal řešit celou soustavu přehrad na Jablonecku a Liberecku. Intze navrhl, aby byla přehrada postavena na Mšenském potoku. Ten se sice nejevil jako ideální, neboť údolí bylo otevřené a potok nebyl dostatečně vodnatý, vše však vyřešil pomocí dvou štol, které obě Nisy s přehradou propojily. Navrhl vybudování boční hráze, která uzavřela nádrž na západní straně. Je dlouhá 425,5 m, její výška dosahuje 20 m a je schopna zadržet 2,78 milionů m3 vody.

Přehrada je v současné době důležitým rekreačním zázemím města. Pláže jsou zde travnaté nebo tvořené drobnými kamínky, v bezprostřední blízkosti se nacházejí kurty na plážový volejbal, dětské koutky a hřiště na fotbal, tenis či basketbal, množství stánků s občerstvením a několik restaurací.

Přehradní nádrž je tvořena ze tří částí, mezi kterými vedou stezky, jež umožňují spojení mezi oběma břehy. V letech 1998–2000 byla v hrázi přehrady vybudována sanační štola, která slouží k monitorování a odvádění průsakové vody. V roce 2013 pak byla dokončena nová štola, která v případě přeplnění přehrady může vodu odvést mimo zastavěnou část města.

Okolí jablonecké přehrady prošlo největšími změnami v druhé polovině 20. století, kdy byl postaven soubor budov Jablonexu, podniku zahraničního obchodu zabývajícího se exportem jabloneckého skla a bižuterie, či komplex závodu podniku Bižuterie. Ani tomuto místu se bohužel nevyhnula panelová zástavba, místy umístěná až na samotný břeh přehrady.

 

7. zastavení – Mšeno

Při potoku zvaném Bílá Nisa byla roku 1548 založena třetí nejstarší sklářská huť v Jizerských horách. Zakladatel huti Franz Kuntze nezvolil místo na okraji rozlehlých lesů náhodně, důležitý byl totiž dostatek palivového dřeva. Tak byl položen základ budoucí obce, která nese dodnes velmi starý český název Mšeno, jenž označoval mšenné, tedy mechovaté místo. Němečtí obyvatelé ho nazývali Grünwald, což znamená Zelený les.

Oba názvy velmi dobře vystihovaly ráz tehdejší krajiny. Později, kdy při huti vyrostl panský dům, mlýn, pila a také hutní statek, přibývalo pozvolna obyvatel a Mšeno se kolem roku 1635 stalo vesnicí.

Pravděpodobně již před rokem 1780 byla postavena mšenská kaplička svaté Anny. Nad jejím vchodem sice najdeme letopočet 1782, zřejmě se však nejedná o rok jejího vzniku. Stejně stará je i pískovcová socha Piety, stojící v parku před panelovými domy.

Důležitým mezníkem se pro Mšeno stal 9. květen 1900, kdy byl uveden do provozu úsek elektrické dráhy vedoucí z Jablonce do Rýnovic. Mšeno postupně rostlo, a roku 1912 tak mohlo být prohlášeno městysem. O padesát let později bylo sloučeno s Jabloncem nad Nisou. Počátkem osmdesátých let minulého století bylo staré Mšeno zbouráno a jeho obyvatelé ve větší míře nastěhováni do paneláků. Postaveny byly nové výrobní podniky, velkoprodejny i rušné křižovatky. Němým svědkem všech událostí zůstává tři sta let starý dub letní, který se stal symbolem Mšena.

Mšeno dnes patří mezi největší čtvrtě Jablonce nad Nisou. Vedle obytné plní též funkci sportovně-rekreační. Významná je v této oblasti zejména mšenská přehrada, v nedalekých Břízkách pak leží sportovní areál, jenž nabízí tenisové a volejbalové kurty, fotbalové hřiště, atletickou dráhu, tělocvičnu a dětský koutek. Známý je však především díky běžeckému lyžování – v zimě zde najdete upravené lyžařské běžecké tratě včetně osvětleného kolečka, které umožňuje trénink i po setmění. V létě je asfaltová dráha využívána pro jízdu na kolečkových lyžích a bruslích.

V blízkosti Bílé Nisy byl vybudován Areál volnočasových aktivit Čelakovského. Najdete v něm dětské herní prvky, osm set metrů dlouhou in-line dráhu, travnaté fotbalové hřiště, multifunkční asfaltové hřiště pro basketbal, tenis, volejbal a nohejbal. Pro veřejnost je otevřen zcela zdarma, a to od dubna do října. Právem se Jablonec označuje – kromě přívlastků město skla a bižuterie a město mincovní – též jako město sportu. Umí totiž vytvořit takové sportovní zázemí, v němž se z malých dětí stávají hvězdy českého i světového sportu.

 

8. zastavení – Rýnovice

Na pravém břehu Bílé Nisy se na mírném návrší tyčí rýnovický kostel svatého Ducha. Desítky let býval dominantou starobylé obce Rýnovice. Nepodložené zvěsti hovoří o počátcích obce již ve 13. století, ovšem první doloženou zmínkou o vsi Reynowitz je až zápis v účetní knize libereckého panství z roku 1559.

Rýnovice bývaly z několika stran obklopeny rozlehlými lesy a život zdejších obyvatel nebýval vůbec snadný. Vícekrát byly stiženy válečnými událostmi. V roce 1643, v době třicetileté války, lehla ves popelem, ale i později, když byla opět obnovena, táhly tudy opakovaně vojenské oddíly.

Mezi nejstarší domy patří hrázděné stavení čp. 24 z druhé poloviny 17. století, které bylo po rozsáhlé rekonstrukci v roce 1998 otevřeno jako Dům česko-německého porozumění. O jeho záchranu se zasloužil Franz Rieger z Německa. K nejvýznamnějším stavbám patří již zmíněný kostel, postavený v letech 1697–1698 pražským stavitelem Markem Antoniem Canevallem na místě staršího dřevěného objektu. Hlavní zásluhu na jeho zbudování měli Franz Ferdinand z Gallasu a jeho syn Johann Wenzel. Kostel byl v roce 1931 vyzdoben nástěnnou freskou Čtrnácti svatých pomocníků. Její autor, lukášovský akademický malíř Ernst Olbrich, zobrazil v jednotlivých postavách zdejší významné občany.

Vedle kostela leží hřbitov s pseudogotickou stavbou mauzolea rodiny textilního průmyslníka Johanna Priebsche z let 1862–1864. Najdeme zde i opravenou hrobku skláře Leopolda Riedela, který v Rýnovicích provozoval dvě hutě. Sklářská výroba patřila k hlavním zdrojům obživy zdejších obyvatel. Nezanedbatelná byla též těžba rašeliny a cihlářského jílu. Komíny z cihelen a sklářských hutí tenkrát dotvářely charakteristický vzhled obce.

Na území Rýnovic, které jsou dnes součástí Jablonce nad Nisou, byla v listopadu 1944 vybudována pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen. Její vznik však sahá do roku 1940, kdy se tu nacházel zajatecký tábor. Ten se rozšiřoval, internováni zde byli váleční zajatci z Francie, Sovětského svazu a Itálie, totálně nasazené ženy a muži z Ukrajiny, Polska a Protektorátu Čechy a Morava. V roce 1945 přišli do tábora další vězni z evakuovaných táborů v Polsku. Tábor byl osvobozen 6. května 1945. Dnes se zde nachází památník připomínající tyto události. Tvoří jej obdélníkové prostranství, jemuž dominuje pískovcová socha umístěná na čtyřbokém podstavci. Pomník byl v roce 2010 doplněn devadesáti náhrobky se jmény zahynulých. Počet obětí byl pravděpodobně vyšší, spolehlivě se podařilo dohledat pouze část jmen.

Tábor byl umístěn na loukách pod Prosečským hřebenem. Ten se nachází mezi městy Liberec a Jablonec nad Nisou. Jedná se jeden km široký a asi čtyři km dlouhý lesnatý pás. Na jedné straně se rozkládá Proseč nad Nisou a na druhé jablonecké čtvrtě Lukášov a Rýnovice. Vzhledem k tomu, že se hřeben nachází v těsném sousedství obou měst, je častým výletním cílem jejich obyvatel. Nabízí poměrně hustou síť cest a pěšin. Přibližně v polovině Prosečského hřebene, kousek od nejvyššího bodu, se nachází chata a kamenná rozhledna Nad Prosečí. Zatímco chata byla v roce 2016 postavena po vyhoření té původní zcela nová, žulová rozhledna podle návrhu jabloneckého architekta a stavitele Roberta Hemmricha tu stojí v nadmořské výšce 586 m už od roku 1932. Je vysoká 28 metrů. Na vrchol vede 105 dřevěných schodů. Zvláštností rozhledny je trubkové zábradlí, typický funkcionalistický prvek, pro Hemmricha poněkud netypický. Z rozhledny je nádherný výhled – spatříte odtud celý Jablonec, část Liberce, Jizerské hory s dalšími rozhlednami, Císařský kámen, Černou Studnici, část Krkonoš a Českého Ráje, celý Ještědský hřeben a další místa.

 

9. zastavení – Brandl

Původně liduprázdné romantické údolí se začalo měnit na počátku 19. století. Roku 1811 nechala maloskalská vrchnost na Brandlu zřídit soukenickou dílnu poháněnou vodní silou. Tak začal průmyslový rozvoj tohoto koutu Jablonce.

Ve třicátých letech 19. století si zde vybudoval vedle svého mlýna textilní továrnu, první v Jablonci, mlynář a obchodník se sklem a bižuterií Josef Pfeiffer st., který se tak rozhodl rozšířit své podnikatelské aktivity o textilní výrobu. Postupně přibývaly další továrny, v roce 1891 zde nechalo město za působení starosty Adolfa Heinricha Posselta postavit elektrárnu. Byla zde umístěna turbína o výkonu 200 koní, při ní instalovány čtyři generátory produkující stejnosměrný proud. V časech nízkého průtoku vody pak sloužily k výrobě energie záložní parní stroje, které se jindy využívaly k pohonu textilních strojů místní přádelny Karla Hoffmana, jednoho z podílníků elektrárny. Z Brandlu byly taženy kabelovody s elektrickým proudem do města. Zajímavostí je, že tehdejší Jablonečané platili elektřinu paušálem – rodinný dům stál dvanáct zlatých a hostinec dvacet.

Časem k elektrárně přibyla i plynárna a uhelná výtopna. Jablonecký podnik zůstal největší plynárnou v kraji ještě v první polovině 20. století. Vyráběl svítiplyn, tér, grafit, amoniak a kyselinu sírovou. Téměř o sto let později, v roce 1986, zde byla úspěšně dokončena výtopna Nový Brandl. Přesně po dalších třiceti letech pak došlo k jejímu odstavení a postupnému odstranění parovodních rozvodů. Demolice se dočkal i komín, který patřil k nejvyšším v kraji. Dokladem stavitelského umění však stále v této části města zůstává tříklenbový viadukt v nedalekém Zeleném údolí.

Genius loci dnes už možná zachraňuje pouze pověst, podle níž zde přepadával pocestné loupežník Schmirgel. Údajně je stále v místních jeskyních zakopána hlaveň jeho pušky plná dukátů. Na vlastní kůži zažil řádění loupežné bandy i otec prvního jabloneckého starosty, již zmíněný Josef Pfeiffer st., když mu lupiči vnikli do domu a okradli ho.

…

10. zastavení – Žižkův Vrch

„Poršák“ či „Žižkáč“ – těmito názvy je dodnes místními obyvateli, zejména starší generace, nazývána jablonecká čtvrť Žižkův Vrch. Charakteristická je především panelovým sídlištěm, jehož stavba byla zahájena v roce 1964, a lesoparkem.

 První z názvů „Poršák“ je adaptací původní německé složeniny Porscheberg, pojmenování podle majitele, druhý „Žižkáč“ po husitském vojevůdci Janu Žižkovi. Souvislost názvu Porscheberg s konstruktérem aut Ferdinandem Porschem z nedalekých Vratislavic však není žádná. Porsche se narodil v roce 1875, místní název se vyskytuje na mapách již v roce 1843.

V místech dnešního lesoparku byla na přelomu 18. a 19. století pastvina, kde pramenily potůčky, ze kterých se napájel dobytek. Pastvina byla protkána cestami, kterými si lidé zkracovali cestu do práce v údolí Brandlu nebo později na vlak či tramvaj. V prvních desetiletích 20. století byla přeměněna na okrasný sad s vyhlídkou, během času pak byla část ponechána ladem a část znehodnocena pozdější bytovou výstavbou.

V letech 2009–2015 prošel celý Žižkův Vrch rozsáhlou revitalizací. Ta se týkala jak panelových domů, tak i veřejného prostranství. Vznikla či byla opravena sportovní a dětská hřiště, rekonstrukcí prošly komunikace i chodníky, vybudovala se nová parkovací a kontejnerová stání. V letech 2011–2012 pak prošel obnovou také lesopark. Zachováno a upraveno bylo původní jezírko a dva vodní prameny, na ploše jezírka bylo umístěno molo a terasa, ze kterých je možné sledovat život pod i nad hladinou. V parku najdete tři aleje – lipovou, osikovou a modřínovou, ale také altán, terasy, lávky či nevšední lavičky. Je to místo, které určitě stojí za to navštívit.

 

11.  zastavení – U Srnčího dolu

Jedním z lákavých koutů Jablonce je volně přístupné lesní sportoviště Srnčí důl. Vzniklo v sedmdesátých letech 20. století po vzoru finských přírodních sportovišť. Areál patří svým umístěním do přírodní krajiny k unikátům v rámci celé České republiky.

Stejný název nese i nedaleká ulice U Srnčího dolu. Významnou se stala zejména pro milovníky regionální historie, a to především tím, že zde šestnáct let žil nejvýznamnější jizerskohorský spisovatel Gustav Leutelt (1860–1947).

Jablonec nad Nisou zažíval v době před druhou světovou válkou nebývalou prosperitu. Ta se odrazila v mnoha oblastech života jeho obyvatel. Výjimkou nebyla ani oblast kulturní. Protože však ve městě žila v té době většina obyvatel německé národnosti, byla to tedy především ona, kdo o sobě dávala více vědět. Významnou roli hrála osobnost osvíceného starosty města Karla Richarda Fischera, kolem něhož se vytvořila skupina lidí, kteří se aktivně zajímali nejen o současné dění, ale i o regionální historii a tradice. V roce 1923 založili Leuteltovu společnost, která vydávala díla Gustava Leutelta, podporovala však i další regionální umělce.

Dílo Gustava Leutelta se vyznačovalo vysokou kvalitou a velmi úzkým vztahem k Jizerským horám. V Jablonci vzniklo jedno z jeho nejúspěšnějších děl – soubor vyprávění Das Buch vom Walde (Kniha o lese, vydáno 1926), které odráželo jeho pocity při toulkách jizerskohorskými lesy. Stejně tak zde spatřila světlo světa povídka Doktor Kittel, kterou se chtěl vrátit ke kořenům své matky a manželky, které obě pocházely z rodu zázračného doktora a léčitele Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela. Poetický styl jeho vyprávění přispěl k tomu, že se o něm začalo mluvit jako o básníkovi Jizerských hor.

Do Jablonce přišel Gustav Leutelt natrvalo v roce 1925, kdy se sem celá rodina přestěhovala z nedalekého Liberce. Nejdříve bydleli v dnešní Wolkerově ulici, v roce 1929 jim byl za vydatného přispění přátel postaven dřevěný domek v ulici U Srnčího dolu. Oba domy v Jablonci stojí dodnes.

V roce 1941 padl u Charkova Leuteltův syn Arnold, a to ho zcela zlomilo. Toužil už jen po jediném – najít klid v přírodě Jizerských hor. Bohužel se jeho přání nevyplnilo. Hned po skončení války byl spolu s manželkou vystěhován ze svého domku do malého bytu a v srpnu 1946 oba odsunuti za hranice svého domova. Zemřel daleko od své rodné krajiny v durynské vesnici Seebergen u Gothy dne 17. února 1947 ve věku osmdesáti šesti let. Stále velkým dluhem bohužel zůstává vydání autorova díla v češtině.

 

12. zastavení – Balvan

Ke známým jabloneckým památkám v dřívějších dobách jednoznačně patřil balvan nacházející se v dnešní ulici U Balvanu. Právě po něm byla ulice pojmenována.

Nikoho by dnes možná už ani nenapadlo, že dříve stál na jiném místě – u křižovatky cest uprostřed polí, kousek nad tehdejším rybníkem zvaným Hillebrandteich, po němž dnes zůstal jen název ulice Na Náspu.

Jedna z nejstarších připomínek balvanu pochází z poloviny 18. století, kdy se zde v době sedmileté války utábořil oddíl pruského vojska. Údajně se náhle z lesa vynořila jednotka Rakušanů, která táhla od jihu, Prusové tak ve spěchu utekli a nechali po sobě jen převržené železné kotle.

Největší pozornosti se ale skále dostalo na počátku 20. století, kdy byla plánována a rozšiřována ulice ústící do silnice mezi Jabloncem a Rychnovem. Cesta vedla hned vedle kamene, který tak překážel jejímu rozšíření. Už tehdy byl vnímán jako „vítací kámen“ do města a místní se ho nehodlali vzdát. Velkou měrou se o to zasadili dva členové zdejšího okrašlovacího spolku, Karel Seidemann a Adolf Zasche, kteří kámen vykoupili a nechali namáhavě odsunout tak, aby rozšíření silnice nevadil. Dnes tak stojí za plůtkem vedle chodníku, u nároží ulic U Balvanu a Na Náspu.

Po balvanu bylo pojmenované i nedaleké gymnázium. Otevřeno bylo v roce 1898 jako součást jubilejních oslav vlády císaře Františka Josefa I. Kontinuita gymnaziálního vzdělávání byla krátce přerušena na konci druhé světové války, kdy byla budova využita jako lazaret. Po tomto krátkém období se už začínají psát dějiny gymnázia českého.

Na dohled od balvanu kdysi stála městská jatka. Denně se v nich mohlo zpracovat až 50 kusů skotu, 250 prasat a 100 kusů telat a ovcí. Dnes v těchto místech stojí obchodní dům Kaufland. Mezi zajímavosti určitě musíme zařadit nedaleký stadion Střelnice. První zmínky o něm pochází z 19. století. Původně na místě dnešního fotbalového stánku totiž byla sportoviště patřící střeleckému klubu. Ten zde nechal vybudovat střelnici, skokanský můstek i fotbalové hřiště. Všechna sportoviště byla vybavená dřevěnými tribunami. Až v roce 1955 byl realizován projekt nové hlavní tribuny, která byla na tehdejší dobu moderní chloubou celého sportoviště. V létě roku 1964 byla po postupu do druhé fotbalové ligy nahrazena písková plocha travnatým povrchem. Postupně byla vystavěna nová tribuna, budova hlasatelny a atleti dostali zbrusu novou krytou atletickou halu. Právě ta pak byla pro následující rozvoj královny sportu ve městě bižuterie velmi důležitá. Dnes patří Střelnice k nejmodernějším atletickým sportovištím v republice a slouží jako domovský stadion fotbalového klubu FK Jablonec.

 

Mapa Jabloneckého vyhlídkového okruhu s jednotlivými zastaveními

 

Autoři fotografií: Matyáš Gál, Milan Bajer, Martin Jodas, Jana Veselá, Eliška Vránová, Hana Herkommerová, Radana Schaeferová, archiv

Realizováno v rámci projektu „Jablonecký vyhlídkový okruh zážitkově“ za finanční podpory Libereckého kraje.